Bylo mi 39 let, měli jsme doma pět dětí a další jsme neplánovali. Během předchozího těhotenství jsem totiž měla autoimunitní onemocnění štítné žlázy a lékaři nám další těhotenství nedoporučovali.

Cykly jsem měla celkem pravidelné, přibližně dvacetiosmidenní. Ale cca jednou za rok jsem mívala cyklus kratší – 25 dní. Tyto kratší cykly mi taky určovaly nejdřívější první den teplotního vzestupu – 12. Takže I. fáze nám podle pravidla zkušenosti lékařů, podle pravidla 21/20 i podle Döringa končila 5. den.

Lékaři říkají, že s přibývajícím věkem plodnost klesá. Proto jsme se s manželem dohodli, že už nebudeme všechna pravidla STM tak striktně dodržovat. Zejména lze přeci s velkou pravděpodobností považovat za neplodný i 6. den cyklu. A tak jsme ho využívali.

Tento měsíc jsem ale měla zánět vedlejších nosních dutin, brala jsem antibiotika a léky na ředění hlenu. 6. den cyklu už mi bylo lépe, a tak jsme byli rádi, že si můžeme vyjádřit lásku tím nejlepším manželským způsobem.

Když jsem pak ale nedostala menstruaci a teplota neklesala, byl to pro mě šok. Vůbec jsem už nepočítala s tím, že bych mohla otěhotnět. Ještě že manžel měl z našeho očekávání zase tak velikou radost a ujišťoval mě, že to zvládneme.

V osmém týdnu těhotenství ale přišla další rána: začala jsem masivně krvácet a museli jsme rychle do nemocnice. Lékař se nás ptal, jestli o dítě opravdu stojíme, vždyť už jich máme doma pět. Když jsme rezolutně trvali na tom, že ano a že uděláme cokoli, aby mohlo žít, nechal si mě v nemocnici. Musela jsem ležet do 20. týdne a s ostatními dětmi nám pomohly střídající se babičky.

Byla jsem hrozně překvapená, jak jsem za 8 týdnů přilnula k dítěti, které jsme vůbec neplánovali. Hrozně jsem chtěla, aby se mohlo narodit. Všechny moje myšlenky se točily kolem něj a děti doma zůstaly na nějakou dobu jen na manželovi.

Vojta se nám narodil ve 38. týdnu jako donošené čtyřkilové zdravé dítě. Kojila jsem ho tři roky (nejdéle ze všech) a tohle mateřství mě naplňovalo štěstím víc, než ta předchozí. Žena si ve zralejším věku asi všeho nějak víc váží a víc si uvědomuje, jaký je to dar.

Inu, člověk míní a Pán Bůh mění. Prostě už bychom si v našem věku netroufli tak velký dar přijmout. Ale Bůh ví, co je pro nás dobré. A dnes jsme moc rádi, že Vojtu máme.

Anička