Církev v ložnici bez filtru, 2. díl

V prvním díle jsem načrtl celkový pohled na třídílnou sérii Církev v ložnici podcastu Bez filtru. Dále se pokusím nabídnout odpovědi na některé vyslovené otázky. Budu se snažit tak činit s pochopením pro ty, ve kterých téma PPR vyvolává strach a nejistotu, i pro ty, kteří jsou již k postojům církve v této oblasti skeptičtí.

Hned první otázkou, která v sérii zazní, je věta: „Co to tedy znamená přijmout děti od Boha ochotně?“ Na tuto otázku jsem však v celém podcastu odpověď nenašel.

Asi nejvíce téma rozebírá ve třetím díle historik Martin Vaňáč. Nejprve poukazuje na apel, obsažený v encyklice Amoris laetitia (AL), na „znovuobjevení poselství encykliky Humanae vitae [HV], která podtrhuje potřebu respektovat důstojnost osoby při morálním hodnocení metod regulace porodnosti.“ Následně zazní: „… synodní otcové konstatovali, že se šíří mentalita, která plození života redukuje na proměnnou, závislou na plánech jedince nebo páru.“ Hned nato se sám ptá: „… kdo může posoudit, kolik dětí je výraz sobectví a kolik je ten správný počet… podle jakých kritérií se tohle bude rozhodovat?“ O chvíli později oceňuje zdůraznění primátu lásky v AL, „který se ale strašně těžko poměřuje, když ho chcete kvantifikovat. Jak chcete převést lásku na počet dětí?“

Ve druhém díle Lucie mluví o velkém tématu, když slíbili, že přijmou děti od Boha ochotně. „A co to teda znamená… ? Kolik jich teda přijmu?… můj zdravý rozum mi říká, Bůh chce, abych byla šťastná… přece… po mě nechce žádné heroické výkony.“

Když se v tomtéž díle zeptá moderátorka kněze, jestli církev chce, aby byla antikoncepce nespolehlivá, dostane odpověď: „Nevím, co za tím stojí… myslím, že tak trošku… aby tam byl dostatečný prostor pro Pána Boha, protože je to tak, On je ten, který je Pánem a Dárcem života.“

Za celé tři díly nikdo k odpovědi nedošel, ba naopak všichni otázku rozvíjejí a opakovaně se ptají na totéž. Mně samotnému přišla vždy odpověď na tuto otázku zřejmá. Není přece potřeba udávat žádný univerzální počet. Přesto zkusím teď dále rozvést výše citované myšlenky a hledat konkrétnější odpovědi.

Když se ptá historik Martin Vaňáč, tváří se, jako by církev opravdu chtěla počet dětí kvantifikovat. Když se podíváme přímo na řádky HV, čteme:

„Odpovědné rodičovství uplatňují ti, kteří se rozhodli mít početnou rodinu, anebo ti, kteří se rozhodli vyhnout se narození dalšího dítěte. Odpovědné rodičovství má své kořeny v objektivním mravnímu řádu, který ustanovil Bůh a jehož pravým vykladatelem je správné svědomí.“ (srov. HV 10 – parafráze).

Není to snad vyčerpávající odpověď na jeho otázku? Žádná kvantifikace se nekoná. To naše svědomí, pokud je správné, má být určující pro naše rozhodnutí v konkrétním čase a situaci, kdy se ptáme, zda naše důvody pro odložení dalšího těhotenství jsou dostatečné.

Když se ptá Lucie, spojí představu neúnosného počtu dětí se svým štěstím, které je přece Božím plánem. To je velmi hluboká a zásadní myšlenka. Myslím, že je to předpoklad, ze kterého bychom měli vždy vycházet:

Bůh chce v první řadě naše štěstí, k němu nás stvořil. Chce pro nás zkrátka to nejlepší. Ale jak víme z mnohých zkušeností, ne vždy je „to nejlepší“ zřejmé na první pohled.

Když se tedy ptáme, opravdu po nás, Bože, chceš, abychom se stále otevírali plodnosti, je to zcela zásadní a legitimní otázka. A pokud si při tom uvědomujeme důvěru v Boží úmysly s námi, jsme na nejlepší cestě, abychom se otevřeli hlasu svědomí a správně se rozhodli.

Odpověď otce Glogara mě nejprve vyvedla z míry, když tak bezelstně přistoupil na předpoklad, že církev dovoluje metodu PPR za účelem její záměrné nespolehlivosti. S tím jsem zkrátka nemohl souhlasit, ale otázku spolehlivosti metody si ponechám na jindy. Když se ale pokusíme zaměřit na pravý obsah jeho odpovědi, má i ta hluboký význam. Dostatečný prostor pro Boha přece nemusí souviset s nespolehlivostí. Prostor pro Boha vytváříme my sami. Zároveň však je to vždy on, kdo je Pánem a Dárcem života. To je zároveň odpověď na dodatek k úvodní otázce: „Má být tedy naše rodina navždy otevřena možnosti, že můžou přijít další děti, anebo můžeme svobodně rozhodovat o jejich počtu a čase, kdy se narodí?“ Naše svoboda nám dává možnost podílet se na Božím plánu s námi. Ani žádná antikoncepce však není stoprocentně účinná a vždy je to nakonec Bůh, kdo má poslední slovo, ať chceme, nebo ne. Můžeme mu ale věřit, že když se svěříme do jeho rukou, udělá pro nás vždy to nejlepší.

V příštím díle bych se rád věnoval otázce, proč církev stále trvá na odmítání antikoncepce a jako jedinou možnou metodu regulace početí připouští pouze PPR.

 

 

MUDr. Karel Mařík

(předchozí část)        (pokračování)