PPR jako životní styl VII.

Odpovědné rodičovství

„Plněním úkolu dávat život a vychovávat se manželé stávají spolupracovníky Boha Stvořitele. Před Bohem mají společně hledat správnou velikost rodiny: přihlédnou k dobru vlastnímu i k dobru svých dětí, uváží hmotné i duchovní podmínky doby a své situace, budou mít na zřeteli dobro rodiny, společnosti i církve.“ (srv. Gaudium et spes, 50)

Těmito slovy charakterizuje odpovědné rodičovství II. vatikánský koncil. Jan Pavel II. k tomu říká: „Odpovědným nazýváme to otcovství a mateřství, které odpovídá osobní důstojnosti manželů jako rodičů, pravdě jejich osoby a manželského styku.“ (Teologie těla, str. 568)

Je to velký rozdíl oproti tomu, jak odpovědné rodičovství chápe společnost, ve které žijeme: je často spojováno s rozhodnutím „naplánovat si“ dítě nebo se ztotožňuje s „odpovědným“ používáním antikoncepce.

Bohužel, s nepochopením se setkáváme i mezi věřícími. Učení církve nespočívá v rovnici „čím víc dětí, tím lepší katolíci“. Uvědomujeme si, jak se po takovém vysvětlení musí cítit páry, které by si přály mít víc dětí, ale z různých důvodů to není možné?

Odpovědnost za velikost rodiny mají manželé, jsou to oni dva, kdo jsou povoláni zvážit svoji konkrétní situaci a rozhodnout se, jestli v tuto chvíli je „odpovědné“ přijmout další dítě. Odpovědné rodičovství může znamenat buď přijetí většího počtu dětí – velkodušně a po zralé úvaze – nebo, pokud manželé mají „vážné důvody“, zůstat u stávající velikosti rodiny. V tom případě existuje konkrétní pomoc: zdrženlivost v plodných dnech. (srv. Humanae vitae, 10)

Někdy zapomínáme, že my, manželé, nejsme „dárci života“, ale spolupracovníky tohoto Dárce. Potřebujeme mnoho pokory a důvěry, protože naše představy a plány nemusí být vždy stejné jako plány Boží. Tak jako ve všech oblastech života, i v oblasti velikosti rodiny je potřebné mít otevřené srdce a hledat Boží vůli. Někdy nezbývá než přijmout, že situace je jiná, než jsme si představovali nebo „naplánovali“ – ať už ve chvíli, kdy se otěhotnět nedaří, nebo kdy nás těhotenství překvapí… Naše osobní zkušenost je taková, že Boží plány byly vždycky lepší, než to, co bychom dokázali vymyslet my. Zažili jsme jak „překvapení“ tak dobu, kdy jsme na těhotenství čekali víc než dva roky, nenaplánovali jsme si ani to, že budeme mít dvojčata, ani tu úžasnou skutečnost, že se narodí na den a vlastně téměř na hodinu přesně, v okamžiku, kdy budeme slavit naše 15. výročí. A nemyslíme, že by něco z toho byla náhoda. Nebyla, Bůh ví o každém z nás, nenechává nás samotné a nenaloží na nás víc, než na co nám dává síly.

Žijeme v době, ve které mají diáře kolonky na každou hodinu a jsme zvyklí mít vše naplánováno do posledního detailu. Mnozí jsou přesvědčeni, že tento přístup je dobré mít i v oblasti plánování rodiny. Jako by tíha rozhodnutí ležela jen na nich. Pak přichází většinou strach: co když naše plány nevyjdou? A je to logické, protože stoprocentní metodu (kromě úplné abstinence) k dispozici nemáme…

Je velmi osvobozující, pokud manželé přijmou „pouze“ svůj díl odpovědnosti. Ta může při „vážných důvodech“ spočívat v pečlivém sledování cyklu a v přijetí zdrženlivosti v plodných dnech. Přesto je ale úžasné, pokud Bohu v modlitbě dokáží svěřit svoje plány a vyjádří ochotu přijmout ten jeho. Přáli bychom si, aby si právě tento vnitřní postoj dokázali manželé osvojit, protože zbavuje strachu a přináší velkou vnitřní svobodu.

„Samo otcovství a mateřství představují mimořádné potvrzení lásky a umožňují odhalit její původní rozsah a hloubku. To se však neděje automaticky. Je to spíš úkol, který byl svěřen oběma: manželovi i manželce. Otcovství a mateřství jsou v jejich životě natolik vznešenou ‚novinkou‘ a bohatstvím, že k nim mohou přistupovat jen ‚na kolenou‘.“ (List rodinám, 7)

Jitka a Mirek Novákovi

(předchozí část)        (pokračování)