PPR jako životní styl VI.

Společenství lásky a života

„Tato… nauka je založena na Bohem ustanoveném nerozlučném spojení obou významů manželského styku, totiž pro jednotu v lásce a pro plodnost. Vzájemné propojení obou významů nesmí člověk svévolně narušit. V souladu se zákony vepsanými do samotné přirozenosti muže a ženy manželský styk svou vnitřní povahou manžela a manželku spojuje nejužším poutem a současně je činí způsobilými dát vznik novému životu. Při zachování obou podstatných skutečností, to znamená významu pro jednotu v lásce a pro plodnost, je manželský styk projevem vzájemné a pravé lásky a směřuje k rodičovství.“ (Humanae vitae, 12)

Jan Pavel II. se v závěru svých katechezí odvolává právě na tento text encykliky Humanae vitae. Znovu nám připomíná, že pokud v „řeči těla“ nezůstanou zachovány oba významy – jednota v lásce a plodnost – nebude intimní život manželů vyjadřovat pravdu vzájemného, úplného sebedarování, ale stane se vzájemnou lží.

 

PLODNOST

Většina párů rozumí tomu, že antikoncepční metody, jejichž mechanismus účinku zahrnuje i zabránění vývoje nově počatého lidského života v prvních týdnech jeho existence (týká se to všech typů hormonální antikoncepce a nitroděložních tělísek), jsou velkým zlem. Stejně tak jsou ochotni přijmout, že nejsou dobré ani metody, které poškozují zdraví.

Naše argumentace ale musí jít dál a nezůstávat jen u nežádoucích a postfertilizačních účinků mnohých typů antikoncepce. V tomto směru bývá pro manžele asi nejobtížnější pochopit, co církvi „vadí“ na kondomu nebo přerušovaném styku, když „nikomu neubližují“. Nestačí poukazovat na nižší spolehlivost nebo malou „uživatelskou příjemnost“. Hlavní problém je jinde.

I kdyby antikoncepce byla skutečně „antikoncepcí“ v pravém smyslu toho slova (tzn. „pouze“ by bránila otěhotnění a nezasahovala by lidský život v počátečních fázích jeho vývoje), neměla by negativní dopad na zdraví ženy, zajišťovala by uživatelský komfort a vysokou míru spolehlivosti, stále by zůstávala „vnitřně špatnou“ (srv. Veritatis splendor).

Podstata zla antikoncepce spočívá v manipulaci se sexualitou a jejím významem a v pokřivení pravdy manželské lásky, jak vysvětluje Jan Pavel II.: „Lze říci, že v případě umělého oddělení těchto dvou významů sice dochází v manželském styku ke skutečnému tělesnému spojení, ale to neodpovídá vnitřní pravdě a důstojnosti osobního společenství: communio personarum. Takové společenství totiž vyžaduje, aby „řeč těla“ byla vzájemně vyjádřena v celé pravdě svého významu. Chybí-li tato pravda, nemůže být řeč ani o pravdě sebeovládání ani o pravdě vzájemného darování a vzájemného přijetí sebe na straně osoby. Toto porušení vnitřního řádu manželského společenství, které svými kořeny sahá až do řádu samé osoby, představuje podstatu antikoncepčního aktu.“ (Teologie těla, str. 550, podobně i Familiaris consortio, 32)

 

JEDNOTA V LÁSCE

Někdy se velmi zjednodušeně mluví o encyklice Humanae vitae jako o encyklice, která „zakázala antikoncepci“. Encyklika ale „pouze“ připomíná pravdu o člověku, o lásce mezi mužem a ženou a významu sexuality, a vyzývá člověka, aby Boží stvořitelský záměr respektoval. Encyklika připomíná, že je potřebné „zachovat obě podstatné skutečnosti“, oba významy manželského styku. Kromě odmítnutí antikoncepce je také třeba položit si otázku: Jakým způsobem manželé mohou odmítat vzájemnou sebadarující lásku, sjednocující význam manželského styku? Odpověď dává Jan Pavel II., když mluví o „zpředmětnění“ člověka a o cizoložství spáchaném v srdci:

„Musíme si uvědomit, že onen dar může v lidském srdci přestat být nezištný. Člověk se může pro druhého stát předmětem k použití. Tím je nejvíce ohrožena naše civilizace, především civilizace materiálně bohatého světa. Tehdy se totiž místo nezištného zalíbení v lidském srdci objevuje touha přivlastnit si druhého a použít ho. Taková touha je nebezpečím nejen pro druhého, ale především pro onoho člověka, který jí podléhá. Člověk totiž sám v sobě ničí schopnost bytí darem, ničí v sobě schopnost existence podle pravidla: ‚být více člověkem‘, a naopak podléhá touze žít podle pravidla: ‚mít stále více‘ – mít více zážitků, více dojmů, více potěšení, co nejméně skutečných hodnot, co nejméně tvůrčího utrpení pro dobro, co nejméně připravenosti k obětování se pro dobro a krásu lidství, co nejméně účasti na Vykoupení.“(Meditace na téma nezištný dar, 1994, čl. 4)

John Kippley říká snoubencům: „Manželský akt symbolizuje váš závazek a jednotu vašeho vztahu. Jedním z jeho cílů je další upevňování vzájemných vazeb a lásky jednoho k druhému. Váš manželský styk však nesmí být v rozporu s tím, jak spolu zacházíte jinak v každodenním životě – jak jeden druhému pomáháte v domácnosti, jak spolu mluvíte, jak se podporujete v péči o děti a v jejich výchově. Váš ‚sociální styk‘ a váš intimní styk mají být odrazem téže lásky, slíbené při svatbě. Váš pohlavní styk bude skutečným aktem sebedarování a čestným potvrzením manželského slibu do té míry, do jaké bude celé vaše manželství odrazem sebedarující lásky slibované při svatbě.“ (Manželství je natrvalo, str. 65)

PPR není vše. Není to tak, že všechny páry, které nepoužívají antikoncepci, mají v této oblasti „splněno“. Laťka je nastavena opravdu vysoko, je potřeba zachovat OBA významy. Myslíme, že na tento aspekt se bohužel často zapomíná a zůstává se pouze u vysvětlení, co je špatného na antikoncepci. Ale tak jako antikoncepce ničí skutečnou manželskou lásku, podobně ji ničí a rozvrací postoj srdce, které chce brát a nikoli dávat, uspokojit svoje potřeby a touhy a předpokládat, že mi druhý bude k dispozici. Zdá se nám, že právě zde se dostáváme ke kořeni těžkostí, které mnohé páry prožívají ve svém intimním životě.

„Jestliže manžel a manželka čtou tuto ‚řeč‘ v plné pravdě osoby a lásky, dospívají ke stále hlubšímu přesvědčení, že hranici jejich náležení tvoří vzájemný dar, v němž se láska odhaluje ‚silná jako smrt‘, tj. dospívá takříkajíc až k posledním hranicím ‚řeči těla‘, aby překonala i tyto hranice. Pravda vnitřní lásky a pravda vzájemného darování v jistém smyslu stále volají manžela a manželku, aby dospěli k tomu, co tvoří samotné jádro daru osoby osobě.“ (Teologie těla, str. 513)

Jitka a Mirek Novákovi

(předchozí část)        (pokračování)