Manželství, cesta do hor

„Jako matka stojí církev po boku mnoha manželským dvojicím, které mají těžkosti v tomto důležitém bodě mravního života. Velmi dobře zná jejich postavení, které je často tíživé a mnohdy je skutečnou trýzní, vzhledem k mnohonásobným těžkostem osobním a společenským. Ví, že mnoho manželských dvojic nemá zde obtíže pouze v konání, nýbrž přímo v chápání hodnot, o které jde u této mravní normy.“ (Familiaris consortio, 33)

Církev je realistická, ví, že pro mnoho párů je velmi náročné prožívat odpovědné rodičovství způsobem, jaký je načrtnut např. v encyklice Humanae vitae. Často bývá obtížné i jen vysvětlit, proč je správné a důležité tak žít nebo že rozdíl mezi antikoncepcí a přirozenými metodami je hlubší, než si většinou lidé myslí, protože je spojen se zcela odlišným pohledem na člověka a dar sexuality…

Mnozí tváří v tvář této realitě navrhují „snížit laťku“ a nezatěžovat manžele, jejichž život je často i tak velmi náročný, dalšími, z jejich pohledu neúnosnými břemeny, a nechat na svědomí každého páru, jak se rozhodnou tuto věc řešit. Zdá se nám, že tady se objevuje stejné pokušení, jakému čelili první lidé v ráji: sami si určovat, co je dobré a co zlé. My sami však nejsme „autory“ pravdy o člověku, tím je Stvořitel. Člověk má svobodu, která spočívá v  možnosti pravdu přijmout nebo odmítnout. Jen jedna z těchto cest vede ke skutečnému štěstí a dobru člověka…

Jan Pavel II. k tomu poznamenává: „Kdo si myslí, že koncil a encyklika neberou dostatečně v úvahu obtíže přítomné v konkrétním životě, nechápe pastorační starost, která byla u vzniku těchto dokumentů. Pastorální starost znamená hledání skutečného dobra člověka, rozvoj hodnot, které Bůh vtiskl do jeho osoby. To znamená… směřovat ke stále jasnějšímu objevu Božího plánu s lidskou láskou v jistotě, že jediné a skutečné dobro lidské osoby spočívá v naplňování tohoto božského plánu.“ (Teologie těla, str. 540)

Myslíme, že právě v tomto okamžiku je důležité podívat se na prožívané těžkosti ne izolovaně, ale v širším kontextu celého povolání člověka resp. manželů ke svatosti. Ježíš mluví o „úzké cestě“, sv. Jan od Kříže o „výstupu na horu“. I církevní dokumenty v tomto bodě velmi často používají slovo „cesta“.

Přirovnání k cestě, a zvláště k té do hor, je velmi výstižné jak v kontextu celého povolání manželů, tak v oblasti odpovědného rodičovství. Vysokohorská túra s sebou nese mnohá nebezpečí, stojí nás spoustu sil, mohou přijít i pády, bloudění a chvíle, kdy si člověk říká, že byl blázen, když se na takovou cestu vůbec vydal. Možná přijde i pokušení vrátit se nebo změnit cíl – není přeci nutné vystoupat až na vrchol, je možné zůstat v příjemném údolí…

Každý pár by si měl poctivě odpovědět na otázku: je naším cílem pohodlný život nebo nebe? Nezabydlujeme se tady na zemi příliš? Nechceme změnit naše putování k Lásce na “trvalý pobyt” někde v pohodlí a náročné cesty se vzdát? Máme pokoru uznat, že jsme často slabí, že naše láska je velice nedokonalá a děláme spoustu chyb – nebo si chceme sami určit, která cesta je správná? A máme představu, kam nás taková cesta dovede?

Když manželé, kteří se vydávají na společnou cestu životem, nahlédnou do mapy a představí si, co vše leží před nimi, než se jim podaří vyškrábat se na vrchol, možná si položí otázku, jestli je vůbec v lidských silách se na takovou cestu vydat. Pouze lidské síly na tak náročný výstup nestačí. Potřebujeme ještě víc než “jen” všechny naše síly. Možná právě v tomto okamžiku si můžeme víc uvědomit, jak důležitá je poslední věta manželského slibu: “K tomu ať mi pomáhá Bůh.”

Skrze svátost manželství nám Bůh dává potřebnou milost, abychom na vrchol došli. Encyklika Humanae vitae připomíná sílu, kterou mohou manželé čerpat z eucharistie, a odpuštění a uzdravení, které přináší svátost smíření (srv. HV, 25). Často právě v obtížných místech, na strmých nebo zledovatělých úsecích naší společné životní cesty, které se nám zdají téměř nepřekonatelné, objevujeme Pramen živé vody… Nejsme odsouzeni k tomu, abychom zůstali v údolí, protože na to, aby vystoupali až na vrchol, mají jen někteří. Cesta každého páru je jiná a přece všem Bůh nabízí svoji pomoc, aby mohli dosáhnout cíle.

„Vykoupení však není automatické. Je svobodné, je cestou v dějinách, procházející křížem – Kristovým křížem, který umožňuje náš kříž a přeměňuje ho na cestu vykoupení. Křesťan zjišťuje, že je hříšníkem, každý den uznává svůj hřích v mnohých oblastech lidského života, i v oblasti sexuality… Ježíšova výzva nemá odsoudit člověka hříšníka nebo ho odradit tím, že mu předkládá ideál, který by byl lidskými silami nedosažitelný. Naopak, má mu připomenout velikost jeho povolání a za pomoci milosti mu nabídnout možnost, aby se vydal na cestu.” (J. Melina)

Jitka a Mirek Novákovi

(předchozí část)