PPR jako životní styl IV.

Povolání k lásce

„Bůh stvořil člověka ke svému obrazu a podobě: z lásky ho povolal k životu a současně ho určil k lásce. Bůh je láska a prožívá sám v sobě tajemství osobního společenství lásky. Když tvoří Bůh člověka podle svého obrazu a udržuje ho ustavičně v bytí, vkládá do lidské přirozenosti také mužské a ženské povolání a zároveň i schopnost a odpovědnost k lásce a společenství. LÁSKA je proto základní a přirozené povolání každého člověka.“ (Familiaris consortio, 11)

Když se zaposloucháme do příběhu stvoření, načrtnutého v prvních dvou kapitolách knihy Genesis, uvědomíme si, že hybnou silou všeho je LÁSKA. Bůh z lásky tvoří člověka, daruje mu vše, co potřebuje pro svůj život. Pomáhá mu pochopit, že „není dobré, aby byl sám“, že je stvořen pro život ve vztahu, ve vzájemné lásce. Žena se stává darem pro muže a muž se stává darem pro ženu… jeden druhého dostávají „darem“ od Boha, jako „pomoc“, aby mohli uskutečnit svoje lidství a naplnit své povolání: být obrazem Božím, mít podíl na Jeho lásce, odrážet alespoň zlomek z její krásy, velikosti, nezištnosti. Manželství se stává ikonou lásky uvnitř Trojice, lásky tak velké, že může dát vzniknout novému životu. „Obrazu monoteistického Boha odpovídá monogamní manželství… způsob, jakým miluje Bůh, se stává mírou lidské lásky… Člověk je v jistém smyslu nekompletní a bytostně zaměřen k tomu, aby v druhém nalezl doplňující část pro svou celistvost… může se stát kompletním jedině ve společenství s druhým pohlavím.“ (srv. Deus caritas est, 11)

Písmo zdůrazňuje, že to, co Bůh stvořil, je dobré – včetně rozdílnosti mezi mužem a ženou, tělesnosti, daru sexuality. To vše se má stát DAREM pro druhého.

Dnes mnozí adorují tělo a zapomínají, že člověk má také duši. Jindy se můžeme setkat s názorem, že tělo je špatné, sexualita hříšná a rozdíly mezi mužem a ženou jsou jen zdrojem konfliktů a vzájemných zranění. Ani tento pohled na člověka však není biblický. Bůh dal člověku dobré dary. Daroval mu také svobodu, protože bez svobodného rozhodnutí není možné skutečně milovat.

Stejně jako první lidé v ráji, i každý z nás dostává svobodu Boží plán přijmout – je možné ho ale také odmítnout. Dary, které jsme od Boha obdrželi, mohou sloužit dobru a lásce, ale je také možné je sobecky zneužít.

Rozhodnutí prvních lidí známe: chtěli být jako Bůh a sami určovat, co je dobré a co zlé. Boží plán odmítli. Jan Pavel II. charakterizuje podstatu prvotního hříchu jako omítnutí DARU. Člověk odmítá Boží lásku, přestává očekávat Boží obdarování a zmocňuje se plodu ze stromu poznání dobrého a zlého. Hřích zraňuje srdce člověka. Tato logika se přenáší i do vztahu mezi mužem a ženou: člověk si uvědomuje, že nemusí být „darem lásky“ a očekávat „dar lásky“ druhého, ale že logiku daru může odmítnout a může se druhého „zmocnit“, „využít“ ho k uspokojení svých potřeba a tužeb. Partner jako by přestával být osobou a stával se „věcí“. Často podléháme pokušení „zpředmětnění“ druhého, pokušení chovat se k němu spíš jako k tomu, kdo má naplňovat mé potřeby, touhy a očekávání než jako k člověku, kterého chci milovat sebedarující láskou. „Druhá osoba už není subjektem, kterému se dáváme a který přijímáme, ale objektem, kterého se zmocňujeme, abychom ukojili svůj instinkt… sexualita se ze struktury společenství snadno změní na strukturu ovládání.“ (L.Melina)

Dobře si uvědomujeme, že náš život nežijeme v ráji. Když vidíme mnohé vztahy v našem okolí a když si upřímně přiznáme také své vlastní limity a slabosti, může se zdát, že ten nádherný plán, který měl Bůh s člověkem, je navždy ztracen, že člověk není schopen skutečné lásky. Příliš často zaměňujeme skutečnou lásku a sebelásku, příliš často nejsme schopni vidět tvrdost našeho srdce.

Ani realita hříchu však nedokáže zničit Boží plán, který zůstává vepsán v lidském srdci. Hřích nezpůsobil, že „Boží obraz a podoba v lidské bytosti, jak muže, tak ženy, byly zničeny… ale, že tato podoba byla ‚zatemněna‘ a v jistém smyslu ‚umenšena‘.“ (Mullieris dignitatem, 9)

Je potřebné zpytování svědomí, snaha objevovat tyto sklony k sobectví ve svém srdci a neustálý „boj“ o sebedarující lásku. Tento boj se odehrává v srdci každého z nás – mohli bychom se svatým Pavlem říci: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci… Jak ubohý jsem to člověk! Kdo mě vysvobodí z tohoto těla smrti?“ (Řím 7, 18-19.24) Naději přináší poslední verš sedmé kapitoly: „Jedině Bohu buď dík skrze Ježíše Krista, Pána našeho!“ (Řím 7, 25)

Realita, ve které žijeme, není dána jen Božím povoláním k lásce a velkými obtížemi v jeho uskutečňování, tvrdostí našeho srdce, kterou způsobil hřích. Nesmírně důležitá je milost vykoupení, kterou nám přináší Ježíš Kristus, to on nás osvobozuje z otroctví hříchu, uzdravuje naše „kamenná srdce“ a učí nás skutečné lásce: „Kristus obnovuje plán, který Stvořitel na počátku vepsal do srdce muže a ženy, a daruje jim při slavení svátosti manželství „nové srdce“. Tak mohou manželé nejen překonat „tvrdost srdce“, ale také a především mohou mít účast na plné dokonalé lásce Krista.“ (Familiaris consortio, 20)

Jitka a Mirek Novákovi

(předchozí část)        (pokračování)