PPR jako životní styl 2/3 – PPR a pohlavní soužití manželů

Když se mluví o pohlavním soužití manželů, pak se představují dva podstatné prvky tohoto pohlavního soužití. Každý pohlavní akt má mít efekt spojivý i plodivý. Dva efekty, které jdou ruku v ruce a které není možné oddělovat. Jakmile je jeden z těchto efektů od pohlavního aktu oddělen, potom mluvíme o napadnutí sexuality člověka a intimního vyjádření vzájemné lásky, vzájemného odevzdání se. Můžeme uvažovat o tom, že jde také o napadnutí samotného tajemství manželství, které je právě skrze slib, který si manželé dali, prožíváním vzájemného dávání se a přijímání se. Pohlavní spojení je pak nejintimnějším a nejhlubším vyjádřením tohoto slibu.

Pokud se podíváme na praxi, můžeme vidět, že v této společnosti obecně, ale bohužel v mnoha křesťanských manželstvích ve velké míře také, dochází k tomu, že tyto dva efekty manželství jsou oddělovány. Jakoby spojivý a plodivý efekt byly dvě skutečnosti, se kterými je možné nakládat svévolně.

Když se zaposloucháme do Ježíšovy Řeči na rozloučenou, uslyšíme tam o propojení těchto dvou efektů. Ježíš mluví o tom, že ratolest musí být napojena na vinný kmen (spojivý efekt) a že v tomto napojení musí přinášet plody (plodivý efekt). A pokud ratolest nenese plody, není plodivá, ve svém životě neuskutečňuje onen rozměr, pak je od vinného kmene odřezávána, usychá, je házena do ohně a hoří. Od vinného kmene není odřezávána suchá ratolest, ale ratolest, která nenese plody.

V následujících slovech to Ježíš vyjadřuje ještě dalšími slovy. Zůstaňte v mé lásce. Zachováte-li moje přikázání, zůstanete v mé lásce. Jako jsem já zachovával přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce. Proto, aby život člověka mohl být plodným, aby mohl přinášet náležité plody, je třeba, aby zůstával v Ježíšově lásce. A Ježíš říká, že ono zůstávání v jeho lásce se projevuje tím, že zachováváme jeho přikázání. Zůstávat v Ježíšově lásce tedy znamená žít podle desatera, žít podle nauky církve.

unnamed

Evangelijní úryvek ještě pokračuje Ježíšovým tvrzením, že nikdo nemá větší lásku, než ten, kdo dává život za své přátele. Následně Ježíš říká, že jeho učedníci jsou jeho přáteli, když dělají to, co jim on ukládá, tedy když zachovávají jeho přikázání (a to nemusí být jen v negativním slova smyslu, ale může se jednat také o naplňování Boží vůle). Když tuto větu trochu zjednodušíme, pak zde Ježíš vlastně říká, že dává svůj život za ty, kdo zachovávají jeho přikázání. Nechci tato slova absolutizovat a představovat je jako základní poselství, ale zároveň bych chtěl vést člověka k tomu, aby si uvědomoval závažnost zachovávání přikázání.

Co mě skutečně překvapuje, je to, s čím se můžeme v dnešní době zcela běžně setkávat v katolickém prostředí. Mnoho katolíků totiž rozevřelo ony nůžky mezi přikázáními a mezi láskou (zůstáváním v Ježíši).

Lidé, mezi nimi i katoličtí křesťané, si vytvářejí vlastní křesťanství. Seškrtají si, co se jim nehodí, upraví si jednotlivé nároky podle svého, odmítnou některé dosti podstatné prvky katolického života, a přitom vesele přistupují ke svátostem, hrdě o sobě tvrdí, že jsou katolíci, a za pravověrné katolíky se považují. Oni si vlastně vytvoří své vlastní náboženství, upravenou soft verzi katolické víry, ale považují se za katolíky a ještě se podivují a cítí se uraženi, když někdo jejich postoj bude zpochybňovat.

To odporuje tomu, co dnes Ježíš říká: ne vy jste si vyvolili mě, ale já jsem si vyvolil vás. Křesťanství není něco, co si upravujeme podle své libovůle, ale je něčím, co přijímáme. Přikázání nejsou něčím, co upravujeme způsobu svého života, ale jsou něčím, co přijímáme. Zpochybnění tohoto základního principu je zpochybněním vůbec základních skutečností křesťanství, je zpochybněním učednictví, které spočívá ve vyvolení ze strany Boha a nikoli ve zvolení si ze strany člověka.

Ne výjimečně se ale můžeme s tímto chybným postojem skutečně setkat. Člověk si některé věci upravuje podle svého. Určité věci bagatelizuje, relativizuje. Bagatelizovat si může cokoli – lež, pomluvu, modlitbu, slavení eucharistie, nedělní slavení… Velmi častým jevem, a já se zaměřím v tuto chvíli především na něj, je upravování si otázek týkajících se lásky, zvláště tedy sexuální morálky. Věci týkající se předmanželské čistoty, respektive čistoty pohlavního života prožívaného v manželském svazku.

Zůstávat v Ježíšově lásce znamená zachovávat přikázání.

Opravdu musím říci, že mě velmi fascinuje, jak mnozí mluví o tom, jak jsou blíž Bohu, jak zakouší jeho lásku, jaké mají mystické zážitky, a přitom žijí v těžkém hříchu, který si omlouvají, nad kterým mávají rukou. Jakoby tradiční nauka církve o těžkém hříchu byla něčím nesrozumitelným, něčím překonaným, něčím, co s křesťanským životem nemá nic společného, je jen něčím teoretickým, co není tak úplně pravdivým – jakoby to nemělo nic společného se vztahem k Bohu a s láskou k němu.

Chci se vším důrazem říci, že je absurdní se domnívat, jak žiji v úzkém vztahu s Bohem, když přitom žiji v těžkém hříchu, když si z některých věcí nedělám hlavu, respektive když si je upravuji podle svého. Je to popírání toho, co Ježíš říká – v mé lásce zůstanete, když budete zachovávat má přikázání. Není možné mluvit o lásce, když člověk vědomě popírá přikázání. Svatý Jan to v jednom ze svých listů říká ještě zřetelněji. „Žádný, kdo hřeší, nikdy Boha neviděl, ani nepoznal“ (1 Jan 3,6).

Rozlišujme, prosím, mezi dvojím postojem. Postojem křesťana, který v těchto věcech selže, ale vyznává je jako hřích ve svátosti smíření a chce s nimi něco dělat. Ano, tento člověk, v důsledku třeba i špatných návyků, v důsledku toho, že nevěnoval v mládí dostatečnou pozornost úvahám o těchto otázkách, jedná špatným způsobem, či jednou selhal. Ale jako špatné to označuje a jako špatné to vyznává, odmítá to a chce to ve svém životě změnit. To je ratolest, která je očišťována.

Bohužel, i v katolickém prostředí se ale ve velké míře můžeme setkat s jiným postojem, který je už skutečně velmi závažný. Postojem, kdy člověk tyto věci bagatelizuje, relativizuje, kdy si je omlouvá. Mnoho křesťanů nezachovává předmanželskou čistotu a považuje to za správné – to církev se plete. Před přijetím manželství se z toho vyzpovídají a domnívají se, že všechno je v pořádku. Je otázkou, zda svátostná milost ale může působit, pokud to člověk vlastně za hřích nepovažuje a vyznává to jen proto, že je to ve zpovědním zrcadle – jeho srdce tedy zůstává stejně zatvrzelé, a do jisté míry stejně vzdálené Bohu.

Mnoho křesťanských manželství užívá naprosto běžně antikoncepci a berou to za normální věc. Nezpovídají se z toho, protože to nepovažují za špatné, respektive s tím nechtějí nic dělat. Řekl bych, že hrůza takového jednání nespočívá ani tak ve vykonávání úkonu, který je sám o sobě velmi závažným, ale především v tom, že tento stav člověk přijímá za normální, že si ho omlouvá a považuje ho za správný – to církev se mýlí, nikoli já. Člověk odmítá zachovávat přikázání, a přitom se zcela mylně domnívá, v jaké lásce k Bohu žije, jakým je katolíkem, zcela směle přistupuje ke svátostem…

Právě na pohlavním soužití mezi mužem a ženou můžeme nejsrozumitelněji pochopit, o co Ježíši jde. Spojivý a plodivý efekt, které jdou ruku v ruce, které se vzájemně doplňují, které dělají z člověka skutečného křesťana, Kristova učedníka.

Ježíš říká, že jeho učedník bude poznán po lásce. Touto láskou je láska agapé. Láska, u které můžeme rozlišit pět základních vlastností. Je to láska, která je úplná, zadarmo, v přemíře, konkrétní a zjevná. Je to láska, ve které se člověk plně dává a tím se vlastně spojuje s tím, komu se dává. Stejně jako Ježíš v eucharistii (chléb a víno, přičemž víno je plodem vinného kmene a ratolestí!!!) dává zcela sám sebe a podivuhodným způsobem se spojuje s těmi, kterým se dává – v eucharistii s nimi vytváří pozoruhodnou jednotu. V lásce není možné odstřihnout toto dávání se, tento plodivý efekt. Bez plodivého efektu není efekt spojivý, bez spojení není lásky, bez lásky není Kristova učedníka.

Pokud manželé v pohlavním soužití užívají antikoncepci, či jiné praktiky, které mají mít antikoncepční projev (tedy zabránit plodivému efektu), pak se v lásce zaměřují sami do sebe. Projev lásky slouží k vlastnímu sebeuspokojení. Erotická láska se bez rozměru agapé (dávání se), stává láskou sobeckou, láskou, kterou člověk zbožšťuje (jak se dělo u starověkých Řeků a Římanů – proto Písmo svaté tento termín užívá jen 2x ve SZ, v NZ ani jednou). Antikoncepční láska člověka zaměřuje do sebe, člověk si osvojuje jednání, ve kterém hledá jen svůj prospěch, své uspokojení. To, co si člověk osvojuje v tomto nejintimnějším projevování lásky, se pak stává způsobem jeho smýšlení, jeho jednání. Stává se to způsobem jeho života.

Tím se dostáváme k tomu, co jsem představil na začátku tohoto dokumentu. PPR jako životní styl. Nikoli antikoncepce jako životní styl.

Člověk mnohdy nechce mít další děti, protože by to znamenalo snížení kvality svého života. Jeho dávání by se neomezovalo jen na pohlavní spojení se svou partnerkou (partnerem), ale také na to, že by musel uzpůsobit svůj život dalšímu dítěti. Proč dnes lidé nemají více dětí? Protože dítě chce svůj čas, a ten člověk, jehož životním stylem je styl antikoncepční, nechce dávat. Častokrát můžeme slyšet o ekonomických důvodech. Já se ptám, zda ve společnosti, kde jsou lidé schopni dát tisíce korun za lístek na mistrovství světa v hokeji, a to v době, kdy se stále mluví o krizi, můžeme v mnoha případech tento ekonomický důvod brát vážně. Zda se zde neukazuje, že pravým důvodem je, že člověk nechce snížit své vlastní nároky, své vlastní postavení (holt na některé věci nebude moci jít, to bude jeho dáváním se…). Kolikrát jsem mohl sedět u někoho na návštěvě a dotyčný mi říkal, že už nemohou mít další (třetí) dítě, protože už by se nevešli do domu (ve smyslu, dítě by nemělo svůj pokojíček o značné rozloze). Jedináčci se v dnešní době topí v neskutečné spoustě hraček, ale rodiče už nemají peníze na další dítě…

V tuto chvíli bych se ještě pozastavil u onoho 10. článku encykliky Humanae vitae. Protože tento článek, když mluví o plodivém efektu, zároveň zdůrazňuje, že k němu má člověk přistupovat odpovědně. Ne každé spojení muže a ženy musí vyústiti v početí potomka – i to může být někdy špatné, hříšné. „Pokud jde o pudy a vášně, odpovědně rodičovství žádá, aby byly ovládány rozumem a vůlí. Pokud jde o fyzické, hospodářské, psychologické a sociální podmínky, může být projev odpovědného rodičovství dvojí…“ I tato věta bude ovlivňovat náš náhled na PPR jako na životní styl. Ale je zde vyjádřena také skutečnost, že ono dávání se není vždy stejného projevu. Onen projev může být dvojí. I odpočinek může být v určitých okamžicích projevem plodivé lásky.

Sdílet