rozhovor s lektorským párem Laďou a Maruškou Kolčavovými

Máte sedm dětí. S jakým očekáváním jste vstupovali do manželství?

Laďa: Já pocházím z takové „typické“ socialistické rodinky – tří dětí. Takže když jsem si namluvil Mařenku, která je z pěti dětí, táta mě varoval: „Bacha, kamaráde, ta je z órodnyho rodo.“ (Doma se mluvilo hanácky.) Protože jsem byl nejmladší a nejvíc v opozici konzervativním názorům rodičů, tak to byla samozřejmě pro mě výzva, protože jsem byl (a stále jsem) do Mařenky zamilován úplně „šíleně“. Takže jsem cítil, a v podvědomí tak trochu věděl, že u našich společně plánovaných čtyř dětí asi nezůstane ☺

Marie: Vždycky jsem věděla, že chci mít velkou rodinu. Laďovi jsem v jednom dopise na vojnu psala, že chci mít pět holek a kluci se nebudou počítat. A tak asi za vůbec nejtěžší období našeho manželství považuji měsíce těhotenství proleželé v nemocnici, kdy několikrát vypadalo, že miminko nepřežilo. Tehdy ještě nebyly ultrazvuky v malých nemocnicích a vůbec ne v ambulancích. Cesta na ultrazvuk do Olomouce s velkým strachem, a pak vždy velká vděčnost, že miminko žije. Naučilo mě to mít každé miminko bezmezně ráda od prvního dne, kdy jsme se o něm dozvěděli.

Přicházely neplánovaně dost brzy po sobě, tak jsem ráda, že nám takto Pán Bůh důvěřoval, že to zvládneme. Ale jinak je příchod nového človíčka do rodiny opravdu velká výzva. Je najednou potřeba zase vše sehrát, pozměnit, očesat zbytečnosti… Asi nejtěžší mi to přišlo u třetího miminka. Najednou už nestačí dvě ruce, už musejí starší poslechnout, i když je nemůžeme držet za ruku. Naštěstí naše třetí dítko (František) bylo dítko s nadhledem, jako by vědělo, že bych nepřežila, kdyby bylo moc náročné.

Přišlo období, kdy jsem si myslela, že našeho čtvrtého kluka, který vůbec neměl pud sebezáchovy, neuhlídám. V té době jsem se dalšího těhotenství opravdu bála. Tak je dobře, že jsme v té době našli a naučili se STM. Zpětně jsem pak někdy říkala, že mít Šimona jako prvního, tak máme jedináčka. Přežil!

Jednou jsem volala: „Kde je Šimon?“ A manžel na to: ,,Klid, vždyť ho kojíš!“☺ Měli jsme čtyři kluky, maminka šla do důchodu, mně nabízeli dobře placenou práci v oboru, který jsem vystudovala… Samotnou mě překvapilo, že to cítím jinak. Začala mi vadit spolehlivost STM. Laďa byl překvapený, že chci ještě miminko. Po čtyřech klucích se narodila Kristýna, hodně lidí si myslelo „že už si dáme pokoj.“ Promodlili jsme se k šestému. A pak, když už jsem si myslela, že sedmé nebude, tak Laďa byl najednou pro. Přečetl si článek jedné maminky, kde se psalo, že matky velkých rodin jsou ve stáří „šťavnaté a svěží“. A tak ke Kryštofovi přibyla Alžběta.

Mám tetu, která byla jedináček. Má třináct dětí. Tak můžu s klidem říkat, že máme alespoň sedm. Je bezva, když z rodičovství přejdete plynule do „babičkovství“. Nemusíte vyhazovat hračky, nezapomenete říkanky, nezvyknete si na dokonalou domácnost.

Jaké jsou výzvy a požehnání velké rodiny?

Laďa: Asi největší výzvou je pro mě být pořádný chlap a táta, který se dokáže postarat o naši nemalou rodinu. Ale taky nebát se přijmout pomoc kamarádů a zbožných mužů z farnosti třeba při stavbě rodinného domku. Být si vědom toho, že bez Boží pomoci na prvním místě nejde vůbec nic.

Na druhé straně je na velkou rodinu dobře vidět a snáz se do ní strefuje. Měli jsme to štěstí, že děti patřily ve škole mezi ty „studijně úspěšnější“ a paní ředitelka jednou prohlásila, že Kolčavovi by mohli mít klidně třeba 15 dětí, protože by škola získávala víc kladných bodů za různé olympiády a soutěže. Méně povzbudivá byla poznámka jednoho pána: „Tolika dětem nemůžete dát vše potřebné pro jejich růst a vzdělání – jak hmotně, tak i osobní pozornost a zájem…“

Netroufám si tvrdit, že neměl pravdu, protože každý má svou pravdu, jak říká Karel Čapek. Ale vícečetná rodina přináší i jiné hodnoty než ty, co měl na mysli ten pán. Hlavně je učí žít ve společenství a ne úplně osamocené, dává jim poznávat sourozeneckou lásku a pomoc. Pomáhá jim snáz překonávat překážky a nástrahy běžného života. Ale taky třeba možnost pozorovat zamilovanost starších sourozenců, objevovat svět klučičí a holčičí apod.

Jak reaguje okolí a jak se s tím vnitřně vypořádat?

Marie: Nu, reakce jsou. Někdy se pak dost těžko odpouští ty drsné, negativní. Ale naučila jsem se je brát s nadhledem. Například: „Proboha, to nemáte žádné problémy?“ (Čekali jsme, myslím, šesté.) „Ale jo, jeden máme, už se nám nelíbí žádná další jména, tak asi dáme Františka II.“ Sama v sobě jsem se musela rozhodnout, když měl někdo kolem mě problém s naší rozrůstající se rodinou: „Já se budu radovat, ostatní ať naříkají nebo nadávají, když to jinak neumí.“

Nebo komentář: „Vy se furt školíte, až jste z toho blbí.“ Je pravda, že občas měl na kurzu STM někdo pochybnosti, když máme sedm dětí, že metoda nefunguje. Museli jsme je uklidnit, že 5., 6., 7. dítko jsme plánovali a před tím jsme STM metodu neznali, že je to naopak důkaz, že znalost spolehlivé metody nevede k sobectví.

Laďa: Když to shrnu, tak reakce jsou plusové i minusové. Moje maminka pocházela z velmi chudých poměrů z Vysočiny, kdy při měnové reformě přišli o všechny životní úspory, tak se ani nedivím jejímu strachu a věčným obavám o to, „jak uživíme sedm hladových krků“.

Odměnou mi byla jedna z posledních slov mé maminky, když u nás dožívala poslední 2 roky života: „Tak dobře jsem se v životě nikdy neměla než tady.“ A můj táta naši nejmladší Alžbětku nazýval „slonečkem“ (sluníčkem). A to bylo pro mě přímo pohlazení po těch všech různých poznámkách.

Jak fungovat s dětmi a jak to nastavit, aby děti fungovaly také samy?

Laďa: Naší výhodou, když to dnes zpětně vidím, je, že žijeme na vesnici obklopeni širší rodinou, kde je potřeba si navzájem pomáhat a přiložit ruku k dílu. To zažívaly od útlého dětství všechny naše děti. Nejezdili jsme nikdy na žádné velké dovolené – nemohli jsme si to dovolit. Ale vždy jsme byli spolu. A pořád jsme spolu, i když jsme dnes přes týden sami dva s Mařenkou (na víkend se vracejí ze školy poslední dva nejmladší svobodní – Kryštof a Alžběta). Pomáháme si a víme o sobě. O svých radostech i starostech, co nás tíží a co trápí, kde bota tlačí.

Necháváme děti odejít do jejich vlastního života a nebráníme jim, i když si někdy myslíme, že by to měli udělat trochu jinak. Každý den se za ně modlím a jmenovitě myslím i na všechny snachy a zetě (i ty čekatele) a na všech 17 žijících vnoučat.☺ Máme se nezaslouženě dobře a krásně!

Marie: Je to opravdu trochu výzva, mít velkou rodinu. Když přijde jedináček do školy s dírou na ponožce, nikdo si nevšimne. Ale u velké rodiny pořád někdo číhá na nějaké selhání. Potřebují se ujistit, že velká rodina je bláznovství. A tak jsem často říkala dětem: „Nezapomeňte, že musíte dělat čest naší velké rodině.“ A když se někdo ptal našich dětí, jak to zvládáme, tak odpověděli: „Hlavní heslo je, musíš si nějak poradit.“

Je opravdu mnohem jednodušší žít s velkou rodinou. Musí být alespoň trochu řád, věci mít svoje místo, jinak by byl totální chaos. Starší automaticky musejí pomoct s mladšími. Prostě je nejde moc rozmazlovat. Někdy je to asi drsné, ale asi to nebylo až tak nejhorší. S vděčností vidím, že se také nebojí mít velké rodiny, když je to možné. Často lidé očekávají, že jsem velmi schopná matka. Až tak ne, a proto musely děti zabrat, pomoct, dospět. Ne, že by vždycky chtěly, ale bylo to potřeba.

Hodně nám pomohla i hudba. Jednou jsem někde četla, že Václav Hudeček byl velmi zlobivé dítě, vyřešili to tím, že začal hrát na housle. My jsme radši dali hrát na housle preventivně všechny děti.☺ Přesněji, skoro všechny děti. Nejstarší Mikuláš hraje na varhany, František časem přešel na violoncello, Dominik se Šimonem hrají na violu. Na housle Kristýna, Kryštof a Alžběta. Ale že to některé děti vezmou až tak vážně a zvolí si konzervatoř, to mě nakonec vždycky překvapilo. Všichni už hrají mnohem lépe než já, ale je moc hezké si s nimi zahrát společně. A teď už i s vnoučaty. Celou naši rodinu určitě ovlivnilo, že manžel je varhaník. Někdy to bylo náročné, uhlídat sama malé děti v kostele. Ale jinak jsme díky tomu jako rodina automaticky vnímali liturgický rok, všechny svátky a samozřejmostí byla pomoc s hraním a zpíváním. Prostě „svatby, pohřby s. r. o.“.

Jak si být navzájem oporou?

Marie: S pomocí Boží. Biskup Josef Hrdlička nám jednou poradil, že všechny děti a naše starosti máme schovat pod plášť Panny Marie. Pod ochranu Tvou… Vždycky jsme měli a máme štěstí, že nás doprovázeli vzácní kněží. Je někdy těžké být si navzájem oporou, protože všichni tak nějak potřebují vašeho šikovného, hodného a pracovitého manžela. Jsme si pořád vzácní a radujeme se z každé chvilky, kdy můžeme být spolu. A také všichni spolu. S našimi dětmi, s našimi filiálkami, s našimi (zatím) sedmnácti vnoučaty.

Za rozhovor děkují Adam a Radka Prentisovi!