Bůh zůstává svátostnému spojení věrný i tehdy, když je člověk zavrhne

Tento dopis byl adresován arcibiskupovi [nyní Kardinálu] Gerhardu Ludwigu Müllerovi s poděkování za jeho obranu učení církve na svědectví o síle milosti ve věci nerozlučnosti manželství a k debatě týkající se civilně znovuoddaných a svátostí.

dne 1. prosince 2013

Vážený otče arcibiskupe Müllere,

   píši Vám dnes, abych poděkovala za Vaši aktuální Instrukci o přijímání pro ty, kdo jsou znovusezdaní. Doufám, že se jí věřící a biskupové, kněží a řeholníci, kteří je vedou, budou řídit.
Tím, že se Instrukce zaměřuje na eucharistii, přitahuje nás k prameni nejhlubšího štěstí, jediného trvalého štěstí. Učí nás vážit si věrnosti církve v učení o manželství a eucharistii. Navíc osvětluje cestu pro lidi, kteří jsou zamotaní v těžkých situacích. Společnost takové světlo nenabízí, pouze církev. A ještě důležitější je, že to světlo také udává směr těm, kteří se ještě nezamotali, tím že jim ukazuje, jak se vyhnout problémům a bolesti spojené se vstupem do nesvátostného svazku, které jsou tak rozšířené, že si vyžádaly tuto instrukci.
Abych tak trochu potvrdila Instrukci, ráda bych ve vší skromnosti sdělila svůj příběh a to, co jsem se naučila v mém rozbitém a přece požehnaném manželství.

   Vdala jsem se v jednadvaceti letech. Do té doby jsem vyrůstala ve velké katolické rodině. Moji rodiče se cítili hluboce vázáni svému manželství, nám dětem a církvi. Předpokládala jsem, že když uzavřeme svátostné manželství, bude můj manžel mít stejný přístup.
Po třech letech manželství mě manžel poprvé opustil asi na tři měsíce a vrá­til se krátce před narozením našeho druhého dítěte. Krátce po narození našeho třetího dítěte, které je těžce postižené, odešel manžel na několik let. Tento syn, kterému je teď přes 30 let, stále žije se mnou. Když se manžel vrátil, zažili jsme dlouhé období stability, než zase odešel, když byly nejmladšímu dítěti dva roky. Od té doby se nevrátil.
Ačkoliv po každé, když mě manžel opustil, předpokládali někteří v mém okolí konec našeho manželství, a očekávali se samozřejmostí nového muže v mém životě, já jsem věřila církevnímu učení o manželství a věděla, že můj slib byl na celý život a umíněně trvala na tom, že je nový vztah nemožný, protože jsem „vdaná“.

   Když se dívám zpátky, žasnu nad silou přesvědčení, která musila být zvláštní milostí, protože jsem v době těch prvních rozchodů byla vyděšená, nemocná, bez prostředků, zlomená a osamělá. Jsem obzvláště vděčná za učení mého malého katechismu, který mě vybavil jednoduchými formulacemi o manželství, hříchu a svátosti a zdržení se příležitosti hříchu, protože to byla záchranná lana v dobách krize, kdy byla hluboká reflexe nemožná.

The lonely woman

Jak každá ta citová bouře minula, bylo mi jasné, že nejsem sama. Začala jsem si uvědomovat toho, že Duch Svatý je se mnou stále přítomen, stále věrný našemu manželství. Že On, stejně jako můj manžel a já, uzavřel smlouvu v den uzavření našeho svátostného manželství. Že Bůh zůstává věrný ve svátosti až do smrti mé nebo mého manžela a i když jeden z manželů zradí, nebo dokonce oba opustí manželství, Ježíš zůstává, čeká a vyhlíží náš návrat stejně, jako čeká ve svatostánku zavřeného kostela. Když se mi tohle vyjasnilo, věrnost manželství se stala snadnou. Jaký muž, jaké zajištění by mohlo stát za to, opustit Boha.

   Co jsem od té doby objevila?

   Bůh se nenechá zahanbit; On se štědře stará. Nevím jak, ale stále máme dost – všechno vždycky nějak vyjde.
Objevila jsem také, že manželské povinnosti stále platí. Přese všechno mám povinnost vychovávat a vzdělávat děti. Mám úkol dostat je, mého manžela a sebe do nebe, což je možné docílit modlitbou důvěry a obětováním jak konkrétních potíží odděleného manželského života tak denních povinnosti. Protože manžel chybí, žiji v celibátu, ale i tak zůstává mé manželství otevřené životu. Když zemřela moje sestra v roce 2005, přijala jsem její děti ke svým.
Objevila jsem, že je možno žít celibát s radostí a že se mohu k manželovi chovat milosrdně. A že příklad mé věrnosti uchránil mé děti od mnoha nejtěžších důsledků rozbitého manželství. Objevila jsem Marii svou matku a svatého Josefa, který se stal opravdovým pečujícím otcem mé domácnosti.

   V našem rodinném životě je spousta příběhů o milostech, nezasloužených ale vděčně přijatých, ale pro tento dopis jen řeknu, že jsem šťastně vdaná po více než 40 let.

Přála bych všem manželům a manželkám v mé situaci, aby si dali čas a prostor uvědomit si, že volba není mezi životem v osamění a životem s novým partnerem, ale životem s Ježíšem se vším požehnáním, které přináší.

Přá­la bych jim, aby zažili stejné požehnání jako já, navzdory všem mým nápadným nedokonalostem.
Jsem vděčná za rozhodnutí zůstat věrná (což by bylo mohlo tak snadno dopadnout jinak), protože Bůh požehnal můj život a mou rodinu měrou nesrovnatelnou s mým chatrným „ano“. Při tom všem jsem se naučila oceňovat krásu a sílu svátosti manželství. Postupně mi svítilo, že bych nikdy nemusela dojít k tomuto poznání, kdyby moje manželství bylo stabilní. Bylo nezaslouženým privilegiem zakusit Boží věrnost svátostnému svazku, i když byl ten svazek přerušen. Tak nádherná je Boží věrnost, to je skutečnost, kterou bych chtěla sdělit všem svá­tostně oddaným bez ohledu na jejich situaci.
Mám kolem sebe přátele, kteří udělali jiné rozhodnutí a zkusili zahojit svá zlomená srdce náhradními vztahy. Nevidím do jejich srdcí a do jejich duší, ale když je z venku pozoruji, naslouchám jim a sleduji je jak léta běží, zdá se, že problémy, které chtěli řešit se zakotvily a budoucnost, kterou chtěli zajistit, nevyšla a v mnoha případech došlo k větším zraněním.

   Nejsmutnější na tom, dovolit rozvedeným a nesvátostně oddaným přijímat eucharistii je, že se zapomíná na Ježíše čekajícího v jejich svátostném manželství. Kdyby se vrátili k Ježíši, přivítal by je a mohli by ho opravdu přijmout. Ve skutečnosti chtějí lidé přijímat Ježíše ve svátosti eucharistie ale ne ve svátosti man­želství, a tak vzniká nemožná kontradikce.

Pravda, většina těchto nešťastníků to neví, tak nedostatečná je katecheze, zvláště v přípravě na manželství. Zprostředkování „skutečné přítomnosti Boha v manželství se mi zdá být tím nejdůle­žitějším, co by měli biskupové oslovit na synodách o rodině 2014 a 2015 ve vztahu k Vaší instrukci.
Když lidé v nesvátostném manželství cítí volání Krista, nechápou, že jeho volání přichází z jeho přítomnosti ve svátostném manželství, kde drží stráž bez ohledu na to, jak dlouho bylo opuštěné. Doufám a modlím se, aby biskupové pomohli současníkům pochopit krásu pravdy.
Chápu problémy, které mohou nastat při rozdělení nesvátostného vztahu, zvlášť když jde o děti, ale milost svátosti manželství je nekonečně schopna hojit a pomáhat nad naše chápání. V takových situacích Bůh na své děti nezapomíná.

   Nedávno jsem oslavila výročí své svatby. Je to pro mne den díkuvzdání za man­želství, pošramocené a rozbité, protože to je, kde dobrý Pán působil v mém životě tak laskavě, aby mi dal štěstí. A když Bůh může přinést takové štěstí do mého života, může a přinese je každému, kdo mu to dovolí.

   Ještě jednou děkuji za Vaši skvělou práci. Bůh Vám žehnej.

[http://voiceofthefamily.info/wordpress/?p=941]

Sdílet